BUDEČ

BUDEČ

 „V r. 678 Krok založil pevný hrad nad zákolanským potokem. Zde se narodily Kazi, Teta a Libuše, sem chodily vědmy ze širokého okolí, by se učily tajným uměním…  A protože se zde budila jejich mysl a také se učily věštit, čili  poznávat budoucnost, bylo hradiště nazváno Budeč.“                                                                                                      Hájek z Libočan

„Koncem 9. století se Budeč spolu s Levým Hradcem stala hlavním opěrným bodem kmene Čechů.Odtud zřejmě vzešel knížecí rod Přemyslovců."                                                                  (Pole slunečního Býka [1])

     Podle jiné teorie jméno Budeč vzniklo ze slova búdy, svatyně. Kdo ví? I teorie, podle níž se název odvozuje od buditi – probouzet by jistě byl pro místo, kde nepochybně i podle písemných pramenů byla ve starých dobách škola, by bylo jistě příhodné J. O přímé souvislosti názvu s tím, co bude, o  budoucnosti, snad nikdo neuvažoval.

     O Budči bylo vydáno již mnoho knih a publikací, z nichž ty mně známé uvedu v závěru těchto stránek. Některé jsou ryze odborné, jiné orientované esotericky (a všechny dovozující různé, více či méně spekulativní závěry a teorie, pokud nepopisující prostě jen nálezy uskutečněné v této oblasti).

      Žádný z autorů však nezpochybňuje, že zde byla nejstarší škola na území Čech a Moravy, přinejmenším nejstarší, o které víme, a to dokonce z písemných pramenů, neboť jde o jedno z míst spjatých se svatováclavskou legendou. V 10. století, kdy škola již byla církevní, se tu totiž vzdělával sv. Václav, s nímž je od té doby Budeč – místo svatováclavských poutí –spojená více, přímo a bezprostředněji než s naší další patronkou, sv. Ludmilou. Spojení o to krásnější, že nejde o místo jeho smrti, ale vzdělávání a rozkvětu, přesto takřka zapomenuté.

      Podle Hájka z Libočan šlo o hradiště založené v r. 678, jak se uvádí v citátu v záhlaví. Podle nálezů však bylo místo osídleno mnohem dříve a Slované tak i svoje opevnění navázali na podstatně starší základy.

      Podle jiných, podobně diskutabilních pramenů šlo o místo setkávání Keltů a Slovanů a původně snad o druidskou školu (přírodní a duchovní moudrosti). Místo bylo osídleno již v mladší době bronzové, způsob, jakým bylo hradiště využíváno a zda i v této době (tj. od 6. stol. př. n. l. do konce 9. stol. n. l. již sloužilo jako škola anebo kdy zde škola byla založena, z archeologických nálezů dovodit nelze. Podle těchto nálezů (dvojí způsob pohřbívání v téže době, různá výbava) je však nepochybné, že (přinejmenším nějaký čas) zde skutečně žily velmi blízko sebe dvě velmi odlišné kultury.

     V obou případech šlo o hroby nobility z přelomu 9. a 10. století, jedny na Budči, další v bezprostřední blízkosti kopce. Kromě samotného ritu se výbava zemřelých výrazně odlišovala – zatímco hroby na Budči obsahovaly různé křesťanské artefakty, v hrobech pod kopcem, ač jinak obsahujících jiné zdobné a cenné předměty, nebylo ani stopy.

      Tím připomíná příběh Glastonbury, popsaný v knihách Mari Bradley (Mlhy Avalonu, Kněžka z Avalonu a Paní Avalonu). Zvláštní je, že právě o Glastonbury mluvila na Budči při své první návštěvě moje učitelka Mari Hall, aniž by cokoli věděla z historie tohoto místa: vnímala tu zřetelně tutéž energii. A mezi těmito místy je opravdu spojitost: Glastonbury je místem, o němž se traduje, že sem kdysi doputoval Josef Arimatejský, aby se zde jako první křesťan usadil. Pověst rovněž vypráví o tom, že hůl, o níž se opíral na cestě, tady zasadil do Země a ona zde zapustila kořeny a vyrostla, jako keř věčně zelené cesmíny (anglicky „holly“ – podobně jako „holy“ svatá, svatý. Svatý keř i v keltské mytologii). Glastonbury se pak stalo prvním místem, kde bylo dovoleno křesťanským mnichům se usídlit a působit – původními obyvateli, kteří byli přívrženci staré víry. Nějakou dobu i tady žili vedle sebe, než křesťanství začalo za šíření své konfese bojovat jiným mečem než vnitřního světla a moci – aby pak byli příznivci staré víry, nazývané teď pohanství, vytlačeni, nestalo-li se jim něco horšího.

      Budeč je zvláštní místo, se zvláštním kouzlem, energií, odkazem a možná nejenom historii náležejícím významem. Jakoby ze středu kopce tryskalo světlo. Anebo šlo o jednu z hor z křišťálu?

      Nyní, pokud budete hledat Budeč, přijedete nejprve do zalesněného údolí, překvapivě připomínající kousek Šumavy. Budeč je vrch zvedající se nad obcí Zákolany, s velmi silnou a příjemnou energií na každém kroku, nejsilnější ale snad v prostoru v jehož části leží maketa půdorysu kostelíku panny Marie z 9 až 10. stol., a v kruhu kolem něj. Zvláštní energie je i za kostelem - možná každé místo je tady zvláštní. Vrchol je na dohled Řípu, který tu uvidíte snad za každého počasí.

      Na Budči samotné jakoby se vytvářela kola ohraničeného prostoru zvláštní energie. Kola mají v názvu i dvě nejbližší obce – Zákolany a Koleč. 

      Další nejbližší kdysi obcí, a nyní její částí, jsou Kováry (součást Zákolan) a Dřetovice, kde se na vrchu Homolka našel zvláštní, zdobený meč, označovaný jako Airinachův meč[2]. Jméno další nejbližší ve své době obce – Týnice – má mít keltský původ (dun, tun – osada).

      Dosud na vrcholu Budče stojí nejstarší dochovaná kamenná stavba na našem území (třetí nejstarší v Evropě).

      Kostel sv. Petra – nyní sv. Petra a Pavla, rotunda, která se nám zachovala, nechal postavit kníže Spytihněv na přelomu 9. a 10. století, stejně jako později (v r. 915) postavený kostelík Panny Marie (snad v prostoru původní svatyně místa). Do prostoru hradiště se vstupovalo branou s dřevěnou věží. Uvnitř něj v době sv. Václava patrně stály dva samostatně ohrazené dvorce s kamenným přízemím a roubeným patrem a každý také se svým kostelem. I to byla na svou dobu zvláštnost:

     Autoři knihy Pole slunečního býka vyslovili teorii, podle níž mezi oběma rotundami byla vazba, která vytvářela z Budče místo mimořádné síly. To považují také za skutečný důvod pozdějšího zničení kostela Panny Marie, v době, kdy význam Budče už ovšem dávno upadl (13. stol.).

     Zatímco kostel sv. Petra a Pavla je možné navštívit, rotundu Panny Marie nikoli: ta byla na rozkaz Josefa II zbouraná a posléze „prodaná na zdivo“ v r. 1785.  Na jeho místě tak stojí dnes jenom základy a jejich maketa a kruhová pláň neobyčejně nabitá energií – pokud ji netříští ruch poutí a s nimi spojených slavností: je lépe sem přijít – pokud ne na pouť přímo – v době, kdy tu je klid. Krásně je tu v každém období: na jaře, podobně jako na Vyšehradě anebo Libušínském hradišti, rozkvetlo fialkami.

     V knize Esoterické Čechy, Morava a Slezsko[3], popisují její autoři Jiří Kuchař a Václav Vokolek  další pozoruhodnost: v Praze a okolí byly rotundy orientovány netradičním severovýchodním směrem. To – na rozdíl zvláštního geometrického uspořádání (viz oddíl okolí Budče) nijak nekomentují. Zvláštní možná je, že právě tímto směrem mají být orientovány svatyně podle starého indického védského umění vastu.

      Za pozornost rozhodně stojí mnoho zvláštností – nejenom pokud jde o sílu a moc místa.

      Budeč byla jedním z mála hradišť, které neleželo v blízkosti řeky (ony i Rusavky jsou od Vltavy docela vzdálené), ale byl tu i rovněž asi nejstarší, náš první známý, vodovod – zpod kopce vyváděl vodu na horuJ.

       Celé oblasti – kousek od Prahy a překvapivě krásné vzhledem k okolní krajině – se říká České Toskánsko.

  MENHIR

      O menhiru, který měl stát na Budči, jsem donedávna neslyšela – nezmiňuje se o něm dokonce ani většina knih zabývající se podobnou tématikou – megality, energetickým systémem krajiny.

     Až autoři cyklu Esoterické Čechy, Morava a Slezsko, Václav Vokolek a Jiří Kuchař, se v 5. dílu  zmiňují o tom, že na nejvyšším místě budečského hradiště , západně od nynější hřbitovní zdi, byl objeven zvláštní kámen – stále vysoká asi dva metry, v době nálezu takřka úplně zahrabaná, vyčnívající pouze jednou hranou. Podle autorů jde o nádherný kámen, jehož štíhlý břit připomíná plastiku. Lze v něm spatřovat dvě objímající se postavy.

     Zmiňují se o svědcích léčivých účinků později – a bohužel jinde  – postaveného kamene.   Jako všechny podobné menhiry v okolí je z křemenného slepence.   Z nedostatku jiné dokumentace následují dvě fotografie z citované knihy.

      Kámen si totiž sochař Josef Buňka z Budče,kde jej našel, před patnácti nebo dvaceti lety odvezl. Nějakou dobu ho pak měl na své zahradě v Praze, ale potom se odstěhoval a kámen z Budče se tak ocitnul neznámo kde.  Opakovaně jej na Budeč bohužel odmítl vrátít.

     Megality by jistě měly být považovány za samozřejmou součást národního dědictví. 

     Prosím, pokud můžete napomoci k navrácení kamene na jeho původní místo, udělejte to.

     Návrat menhiru na Budeč význam pro oživení energetických linií i posvátného prostoru Čech. Místo pobytu člověka, který jej z Budče odvezl a umístil na svoji zahradu už i díky vám známe, ale bohužel, telefonický rozhovor s ním byl jako z Pána prstenu - v části, kdy Glum odůvodňuje, že prsten, kterého se zmocnil, je jeho, protože to je jeho dáreček k narozeninám: je jeho, protože si ho odvezl.

      BUDEČ A ENERGETICKÉ LINIE

      Snad nejzajímavější příspěvek k energetickým liniím ve spojitosti s Budčí je možné nalézt v článku Ley lines a ley lines obrazce autora Libora Čermáka, uveřejněný v ZAZ 4/2002 (1).

    Některá energetická spojení jsou patrná i bez přesnějších měření: tak např. spojení Budeč a Klobuky, Budeč a Říp, anebo Vyšehrad, Pražský Hrad, Levý Hradec a Libušín.

    Autor se však ve svém článku zmiňuje o dvou energetických systémech, jehož je tento bod síly součástí. Řipskou hvězdy a Český Orion.

   Řipská hvězda je útvar o poloměru 21 km a zahrnuje místa klobuckého menhiru, Lovosic, Úštěka, Kokořínska, Neratovic a Budče (přetiskuji nákres autora):

    O území mluví jako o Českém Orionu. Píše, že „Mezi Kladnem a Kralupami nad Vltavou jsou tři prastaré hradiště postaveny obdobně: Rusavka (pozdněkeltské hradiště), Budeč (středisko Přemyslovců v 9. -10. století),Stehelčeves (výšinné hradiště z eneolitu).“ Klade si přitom otázku, zda „Když si vyneseme :Říp, keltské hradiště u Stradonic na Lounsku, keltské oppidum Závist, Svatý Jan pod Skalou (největší travertinová jeskyně ve střední Evropě užívaná už 10 tis. let),hradiště z eneolitu na Malé Babce u Řevnice a vedle toho tvar toku řeky Vltavy. Nepřipomíná výsledný obrazec tak trochu souhvězdí Orionu v poloze vůči Mléčné dráze?“

    Délka obrazce je v tomto případě asi 50 km (nebo 49?), umístění odpovídá rovněž podle známé teorie o gízské planině a orientaci pyramid na západě, a jeho součástí jsou tato místa: Stradonice u Loun, Říp, Stehelčeves, Budeč, Rusavka, Sv. Jan pod Skálou, Závist, Malá Babka (hvězdy). I následující nákres je dílem citovaného autora.
 

    Jisté je, že zaměření kultur k některým hvězdám a souhvězdím a jejich nebeské obrazy na Zemi není nic nového ani neobvyklého, a v případě Budče by mohla tato teorie mít své opodstatní a svoji vnitřní logiku.

    Pokud by tomu tak bylo a tato souvztažnost se ukázala být jako pravdivá, pěkné by bylo, že Místo setkávání by potom leželo „přímo na pásu Oriona“ – Usira. V Egyptě nebeského obrazu jUsira z božské trojice Usír – Eset – Hór, otce, smrti překonané silou lásky ženy a sestry. Transformace, iniciace a vzkříšení.

(1) www.sweb.cz/cermak.libor

Více zde: https://www.mistosetkavani.cz/misto-setkavani/budec/