Jan Bílý je výjimečná osobnost. Nejen svou touhou hledat to, co je nám skryté, ale i chutí klást nepohodlné otázky. Například proč nemluvíme o tom, co je pro nás nejdůležitější? Proč nemají dnešní mladí lidé dobré vzory? Kam se naše společnost posouvá? Proč míříme do chaosu? 



Jak vnímáte svou generaci, která postupně stárne? Jaké po sobě zanechává stopy? 
Mám dojem, jako by zde v Čechách byla tato generace už „v penzi“. Myslím, že mám dobré srovnání, protože jsem žil 26 let v Německu. Uvedu příklad. Po návratu do Čech jsem byl pozván na školní večírek naší třídy z gymnázia. Pouze jediný spolužák si zachoval určitou „živoucnost“. Zbytek byli pasívní důchodci, kteří však ještě nejsou v důchodu. Práce, kterou dělají jen pro peníze, je nenaplňuje. Vztah, který žijí jen proto, že ho mají už třicet let, také ne. A tak se nechají televizí či jinými médii „bavit“, aby si na to nemuseli vzpomenout. To je smrt každé společnosti. 

A o nějaké občanské společnosti ani nemluvě… 
Ano. Společnost se musí zakládat nejen na aktivitě mladé generace třicátníků, ale musí v ní být zakořeněny i hodnoty a moudrost starších. Důchodci si stále stěžují, jak to mají těžké. Ale to oni si to dělají těžké. V podstatě se vyvázali z pozice dávání vzorů, což je důležitá funkce. Pro mnohé byl takovým vzorem například Václav Havel. Měl vnitřní integritu a až do své smrti se plně společensky angažoval. Lámu si hlavu s tím, co by měli ti dnešní padesátníci dělat, aby byli více aktivní. 

A neměli sami těžkou situaci, protože správné vzory nebylo kde načerpat? 
Náš český národ to má se vzory těžké. Uhájili jsme si těžkou pozici v srdci Evropy jen díky tomu... 

… že máme schopnost vytvářet paralelní světy… 
To jste řekla moc hezky. V podstatě máme tendenci utíkat do zákoutí, kde nás střelba nemůže zasáhnout. Proto se vždy střílelo nad našimi hlavami. My v podstatě neriskujeme. Přesto v poslední době pozoruji ve společnosti tendenci vytvářet skupiny, ve kterých se část občanské společnosti probouzí. Ale není to starší generace. V Česku je málo lidí nad padesát, kteří mají zájem o nějaký rozvoj. 

Čtěte také: Dana Linkeschová: Most, po kterém můžeš přejít 

Zvyk je železná košile, nebo spíše obrana? 
To je těžké. Na jedné straně je tady společnost, která ty staré vůbec nepodporuje. Reklama i kultura je převážně zaměřena na mladé. I v Německu se s generací nad 50 let vůbec nepočítá, protože je to generace, kterou už nelze ovlivnit. Znám to ze zkušeností z vlastní reklamní agentury. A tady nadto hledíme do tváře dědictví normalizace. V té době jim bylo 25–30 let, tedy byli ve věku, kdy se formují názory. Naučili se nevyčnívat z průměru, protože se to nevyplatilo. A zároveň jejich vlastní rodiče vyrůstali za německé okupace, kde také občanská společnost samozřejmě nefungovala. 

Na svých seminářích potkáváte mnoho lidí ze sféry byznysu. Pozorujete, že jde naše společnost směrem ke hledání hlubších hodnot? Nebo se stále snažíme dostat víc, výš a dále… 
V byznysu – a nejen v tom českém, který je „kapitalisticky stále ještě mladý“, prostě převažuje „zisk“ nad „vědomím“. To ještě chvíli potrvá, bohužel. Protože pokud stavíme zisk nad občanské ctnosti, jak to nazývá Bělohradský (český filosof Václav Bělohradský, autor knihy Kapitalismus a občanské ctnosti – pozn. red.), nesmíme se pak divit, že takto vedený byznys vychovává lidi k nezřízenému egoismu a vede ke společnosti, kde nejvyšší hodnotu představuje osobní chamtivost. Je ovšem pravda, že někteří vlivní lidé hledají jiné, lepší hodnoty pro českou společnost a staví se stále razantněji proti korupci. 

Že by kapitalistické dítě procházelo pubertou směrem k dospělosti? 
Já jsem utíkal v roce 1976, v období nejtvrdší normalizace, takže s komunismem nikterak nesympatizuji. Přesto se mi v poslední době v konstelacích ukazuje zajímavá věc. Kapitalismus není ideální společenský řád či model ekonomiky. Je důležitý pouze pro určité období. Jeho gró tkví v koncentraci kapitálu – čím víc, tím lépe pro veliké, odvážné, „mužské“ projekty. Ale my začínáme narážet na svou hranici, na hranici množství zdrojů a životního prostředí. Zatím si nedovedeme představit alternativní model. Socialismus je zprofanovaný a komunismus, jak o něm píše Slavoj Žižek (slovinský filosof čerpající z tradice Marxe a Hegela – pozn. red.), je vysoce intelektuální změna společenského řádu, která zatím s praxí nemá nic společného. 

Čtěte také: Vodní hladina – zrcadlo iluzí i poznání 

Jak říkal Masaryk – národ potřebuje padesát let na to, aby se naučil demokracii. Čtyřicet už máme za sebou… 
V konstelacích se mi ukazuje, že začínají vznikat síťové struktury. Dlouho jsme žili v hierarchických strukturách, které tu jsou zakořeněné. Ale s nástupem internetu a sociálních sítí se začíná probouzet síťovémyšlení, které má mnoho společného s „ženským principem“ – s vizí plynutí, s komunikací nikoliv „shora dolů“, ale „peer-to-peer“, stejně postavených. V naší společnosti dosud chyběla snaha změnit věci zespodu, stále spoléháme na to, že se něco změní seshora – od zastupitelů, od vlády. To se nyní začíná měnit. 

Daleko jednodušší je však nechat zodpovědnost na jiných. To se týká nejen politiky, ale i zodpovědnosti za vlastní zdraví, za prostředí, ve kterém žijeme. 
Už 300 let žijeme na dluh, spalujeme, těžíme a čekáme, že přijde nějaký zázrak a vyřeší všechny naše problémy. Ignorujeme přírodní zákonitosti. Obyvatelstvo stále věří v nějakou zázračnou technologii, která nás spasí. Navíc stále chceme všechno kontrolovat. Protože si myslíme, že co je racionální, to je lepší. Tím radikálně vytěsňujeme emocionalitu aspiritualitu, jak z byznysu a zaměstnání, tak často i z našich vztahů. Tato společnost ještě funguje, ačkoli stojí na hranici krize. Ale v nás, v našem podvědomí se probouzejí strachy. 

Mluví se převážně o tom, že žijeme v ekonomické krizi. Ta krize se zdá být hlubší. 
„Suprime“ krize, bankovní, ekonomická, krize eura…, to vše je výsledek krize v nás, krize především „mužského“, to znamená expanzivního a racionálního, přístupu ke světu. Ale krize je v tomto případě transformace. Dostáváme se do stadia, kdy už to neuřídíme, neudržíme kontrolu. Ovšem absence kontroly je v naší společnosti stále popisována jako totální zhroucení všeho, co je nám drahé. V jistém smyslu to také krize je, protože když nekontrolujete vysoce komplikovanou „mužsky nebezpečnou“ technologii, jako je třeba jaderná elektrárna, může to mít nedozírné následky. 

Vy dokonce popisujete jednotlivá stadia transformace – krize. 
Jakákoliv transformace je definovaná třemi stadii, stejně jako vývoj housenky. První stadium je konec toho, co je. Housenka to cítí a začne se zakuklovat. Následuje stadium ztráty veškeré kontroly. Po něm může přijít stadium něčeho nového, motýl. Bez té střední fáze – chaosu – není transformace možná. Pokud máme svět, který musíme stále kontrolovat, příčí se transformaci. Ale ona se nedá zastavit. 

Kam myslíte, že se transformujeme? 
Jsem přesvědčen, že po staletích, možná i tisíciletích nadužívání mužského principu – který se tím docela vyčerpal – se blížíme opětnérovnováze. To je spojeno i s radikálně novým přístupem k „matce“ přírodě. Nebudeme ji už vnímat jako něco, co si musíme „podrobit“, co nám „patří“, ale jako to, čeho jsme součástí. To zní samozřejmě jako docela omletá fráze, jako to, co už víme. Ale já vidím rozdíl mezi „vědět“ a „cítit“. Když něco vím, nemusím to ještě měnit… Zatímco co cítím, a přesto nedělám, mě zatěžuje. 

Děkuji za rozhovor, pane Bílý. 

Jan Bílý (nar. 1954) provází lidi objevováním skrytých zánitostí jejich životů. Je asi nejznámějším lektorem systemických konstelací, o kterých napsal tři knihy – Úžasná síla celku, Láska, vztahy, konstelacea Růže pro Plúta, desítky odborných článků a uspořádal bezpočet seminářů. Rodinné nebo systemické konstelace jsou v podstatě poradenská metoda, používaná v oblasti osobního rozvoje, terapie, ale i v podnikovém poradenství. Metoda nachází nesrovnalosti v systému, ať už tím systémem je firma, rodina či partnerský vztah. Více o jeho myšlenkách a aktivitách najdete ZDE.  www.konstelace.info/presse.html