Mnozí z nás si z dětství odnášejí zážitky, kdy bychom si byli přáli, aby vztah rodičů k nám byl láskyplnější. A někteří z nás si tyto šrámy traumatických zážitků nesou v sobě a dál se tím odmítáním trápí. Tyto události nám mohou připadat tak neodpustitelné, že se nás ego pokouší přesvědčit, abychom si to odmítání a bolest navždycky zapamatovali.
Když v nás vyděšené dítě zůstane až do dospělosti, je pak velmi těžké navázat jakýkoli dokonale láskyplný vztah. Bolest z dětství se stává ostnatým drátem, který zabraňuje komukoli, aby se přiblížil k našemu srdci. Za tímto plotem procházejí naší myslí proudy nedůvěry, které nám ztěžují otevřít své srdce druhým. Často se tam ozývá hlas ega, které vykřikuje své varování, že si musíme všechno pamatovat, že nesmíme odpouštět a vytrvat v tom, aby nás nikdo znovu nezranil.
Mnoho lidí má opravdu děsivé zážitky, jako třeba incest, fyzické nebo citové zneužívání, opuštěnost a odmítání. Samozřejmě, že je snadné takové činy označit jako neodpustitelné a do konce života v sobě živit bolest, kterou způsobily. Ego by nás rádo přimělo věřit v klam, že kdybychom takové hrozné činy někdy skutečně odpustili, umožníme tím, aby se mohly opakovat.
Někdy jsou bolestné zážitky z dětství uzamčeny ve sklepeních naší mysli, kde se původní bolest ozývá stejně hlasitě jako vždycky, ale je jaksi skryta před naším vědomím. Vyděšené dítě, které může žít v každém z nás, potřebuje naši lásku a péči, ať už slyšíme jeho hlas jasně nebo ne. Můžeme se rozhodnout, že jako součást tohoto léčení odemkneme sklepení v naší mysli a projevíme emoce a bolest, které se uvnitř skrývaly.
Tím chceme říct, že je důležité přijímat své lidské pocity strachu, hrůzy a bezmocnosti. Od těchto bolestných prožitků se nelze osvobodit tím, že je potlačíme nebo že si hněv, který v nás je, vylejeme na někom jiném.
Někdy nám pomůže představa, že hovoříme s lidmi, kteří nás původně zranili. Jindy může být užitečné, když to, co cítíme, zapíšeme, a potom ten papír roztrháme nebo spálíme, čímž svou bolest přiznáme, ale také ji necháme odeznít. Někdy je zase účinnější nějaká forma rozhovoru s odborníkem. Abychom své minulé bolesti mohli léčit, je nezbytné si uvědomit, kdo je vůbec způsobil. Jsou to jen naše vlastní vjemy a vyděšené dítě v nás, které potřebuje péči a léčení.
Je důležité se rozhodnout, co chceme se svými pocity strachu, hněvu a bezmoci z minulosti dělat. Opravdu chceme tyto pocity uzavřít zpátky do duševních přihrádek, aby mohly dál zpívat své hněvivé písně a tančit dál své hněvivé tance? Nebo chceme přeci jenom požádat 'o pomoc našeho moudrého vnitřního učitele, kterého má každý z nás v sobě? Když jsme nakonec ochotni odpustit a předat svou bolest vyšší moci, projdeme temným mrakem a vyjdeme opět do světla.
Známe ženu, kterou se její otec pokusil svést, když jí bylo třináct let. Varoval ji, aby to nikdy neřekla matce, ale ona to přesto udělala. Krátce nato je otec opustil a rodiče se rozvedli. Dívka si ten rozvod dávala za vinu a byla přesvědčena, že k němu došlo proto, že matce řekla, co otec udělal. Po dlouhou dobu nebyla schopná se zbavit bolesti z tohoto zážitku a obviňovala se z toho, že „způsobila" rozvod rodičů.
Bylo jí přes třicet, když zašla za svou matkou, aby si pohovořily o tom, co se stalo a jak to ovlivnilo její život. Matka jí řekla, že když bylo jejímu bývalému manželovi třináct let, sexuálně ho obtěžovala starší žena. Žena, jejíž příběh vyprávíme, náhle neviděla svého otce jako sexuálně zvráceného muže, jak na něj až dosud pohlížela. Nyní ho viděla jako velmi vylekané a zmatené dítě v těle dospělého.
S tímto novým pochopením byla schopná udělat něco, o čem se jí předtím nikdy ani nesnilo. Otevřela ve své mysli sklepení a svému otci odpustila. To neznamená, že to, co udělal, přehlédla. Právě naopak. Ale byla schopná zbavit se hněvu a bolesti a cítila, že se od toho všeho konečně osvobodila. Neviděla svého otce mnoho let, ale vyhledala ho, napsala mu a později ho navštívila. Když ho uviděla, nebyla to žádná strašná lidská bytost, ale místo toho spatřila ve svém otci polekané dítě. Vztah se začal léčit a teď se pravidelně navštěvují.
Věříme, že se všichni snažíme ze sebe vydat to nejlepší. Pro mnoho lidí je snadnější odpustit, když pochopí skutečný význam situace. Když. máme v dětství stejné zážitky s podobnými partnery, jaké měli naši rodiče, můžeme se velmi snadno dopustit stejných chyb, které sami tak těžko odpouštíme.
Příklad
Můj otec zemřel, když mi bylo devatenáct. Nebyl mezi námi dobrý vztah a nedlouho po jeho smrti jsem si uvědomila, jak moc nebyl dobrý. Když jsem si to poprvé uvědomila, byla jsem zoufalá, protože jsem myslela, že když už otec. nežije, nemohu s tím nic dělat.
Když jsem vzpomínala na dětství, uvědomila jsem si, že co se týče mých citů k otci, existuje tam jakési podivné prázdno. Cítila jsem, že se musím s jeho smrtí nějak vyrovnat. Už jsem na něj nemyslela, ale cosi uvnitř mi stále chybělo. Bylo to, jakoby byla část mého srdce uzamčena. A bylo mi jasné, že ten klíč je v otci a mém vztahu k němu. Jak bylo možné získat ten klíč a odemknout své srdce, když ten někdo už tady nebyl?
Dlouho jsem vzpomínala na své dětství. Když jsem byla malá, bylo v mé rodině hodně fyzického násilí. Komunikace mezi jednotlivými členy rodiny byla často velmi vzrušená. Protože jsem byla nejmladší, nikdy se otec nezlobil přímo na mě, ale já jsem přesto žila ve strachu z otcovy výbušné osobnosti.
Přitom ve mně narůstal strach a odpor, ale bylo to velmi nenápadné, velmi dobře skryté, protože neexistovalo bezpečné místo, kde bych mohla své pocity projevit. Když jsem byla starší, uvědo¬mila jsem si, že to bylo právě to, co uzamklo nepodmíněnou lásku v mém srdci a zabránilo, abych ji ke komukoli projevila. Snažila jsem se všemi možným způsoby zjistit, jak se z toho mohu vysvo¬bodit.
Jako mnoho dětí, které vyrůstají v podobném prostředí, zaměřila jsem se na mozek, na intelekt a utíkala jsem od bolavých míst ve svém srdci. Byla jsem si jistá, že intelektem pochopím všechno, co se v mém dětství přihodilo. Přesto, že jsem získala titul Ph.D., necítila jsem se o nic líp. Je to ten pocit, kdy máte něco v hlavě, ale v srdci to prostě necítíte.
Vzpomínám si, jak Jerry přemýšlel o napsání své knihy Sbohem vině a ptal se každého kolem sebe: „Kvůli čemu ve svém životě pociťuješ vinu?" Když se zeptal mě, moje odpověď mě šokovala. Řekla jsem, že největší vinu cítím proto, že jsem chtěla, aby byl můj otec jiný, nežli byl. Chtěla jsem, aby byl jako otec mé přítelkyně Christiny, jejíž rodina žila na druhé straně ulice a byla velmi klidná a mírná.
Krátce potom, když jsem šla jednou večer spát, prohlásila jsem nahlas, že jasně vím, že sama nemohu dát vztah s otcem do pořádku. Udělala jsem všechno, co bylo v mých silách, ale stále něco chybělo. Bylo to, jako by jsem měla číslice 1, 2, 3 a 5, ale 4 chyběla a nebyla nikde na světě k nalezení.
Vzpomínám si, že jsem otevřela dlaně, vztáhla je před sebe a řekla Stvořiteli: „Tohle nemohu udělat sama. Žádám tě o pomoc. Vím, že chceš, abych byla dokonale šťastná, tak, abych mohla přijímat tvou lásku a rozdávat ji ostatním. Pravděpodobně jsi mi už mnohokrát řekl, jak to všechno udělat, ale já jsem asi dobře nerozuměla. Teď ale naslouchám a cokoli mi řekneš, to udělám. Tentokrát budu pozorně naslouchat." S tou myšlenkou jsem šla spát.
Tu noc jsem se vzbudila s pláčem. Když jste dospělí, jako já, moc nepláčete. To prostě nebylo součástí mého chování. Takže pro mě bylo velmi nezvyklé vzbudit se v slzách, a co mi probíhalo hlavou, znělo: „Tati, kdybych se s tebou mohla ještě jednou projít!"
Tyto myšlenky nemizely. Stále jsem vzlykala a nakonec jsem vstala a začala psát, slova prostě plynula, jak jsem tam tak seděla a tekly mi slzy. Když jsem skončila a podívala se, co jsem napsala, uvědomila jsem si, že je to modlitba za odpuštění, úplné osvobození a úplné spojení.
Kolik z nás mělo někdy pocity, kdy jsme si přáli, aby bud matka nebo otec nebo oba byli jiní? To byla moje bolest. Chtěla jsem, aby můj otec byl jiný, než byl. Nějak jsem to ve svém srdci objevila, nechala to odejít a dovolila otci, aby byl úplně svůj. Moje odpuštění platilo mým vlastním myšlenkám a soudům, které jsem si o něm vytvořila a moje odpuštění bylo pro mě samotnou. Proto, abych byla šťastná, se otec nemusel vůbec měnit.
Ráda bych se s vámi, kteří možná máte nějaký nedořešený vztah s jedním z rodičů, podělila o svou báseň o otci a o mně. Je to trochu básnička ke Dni otců, kterou Hallmark nikdy nenapíše. Nazvala jsem ji „Kdybych se s tebou mohla projít, táto."
Kdybych se s tebou mohla projít, táto, Okamžik volnosti ukradený času, Cítila bych tvé kroky A to by mě uklidnilo.
Na sklonku dne,
V zapadajícím srpnovém slunci, Unavený z práce,
A s prací doma před sebou,
Tvoje radosti byly malé
A zdály se mi bezcenné, Byly to však právě ony,
Které mě každý den osvobozovaly.
Tvoje květiny, jejich zahrada, Z pálené hlíny jsi jim dal život, Tvoji ptáci, jejich křídla, Boží nástroj k létání.
Mluvili jsme spolu tak málo,
A sdíleli spolu ještě míň.
Kdybych se s tebou mohla projít, táto, Moje srdce by přiznalo,
Že jsem nikdy nerozuměla tvému hněvu. Nebo tvé frustraci nebo tvé bolesti. Ale ať to bylo jakkoli matoucí, Jen jsem tím získala.
Protože jsi mě přinutil jít k jádru, Hledat a nacházet
Význam života,
Lásky a času.
Učil jsi mě bez učení
A hodně jsi ze sebe vydal Abys mi pomohl na téhle cestě Ačkoli jsi nikdy nevěděl proč.
Byl jsi mým zahradníkem,
Pěstounem a mým učitelem, nedá se všechno pojmenovat, To, co vycházelo z tvého srdce a z tvých rukou Pomáhalo utvářet mou duši.
Chránil jsi mě před bitvami V mé křehké skořápce Zevnitř jsem slyšela Význam života.
tak ti teď dávám,
Jak spolu jdeme večerem; táto, Svoje srdce, naše spojení, Které už nikdy nebude smutné.
Minulost je pryč,
A musím tornu dopřát čas, Protože oba teď víme,
Že jsme se zebe vydali to nejlepší.
Stojím teď na štítu Vrcholů mé duše, A mávám na tebe Při tvé cestě v čase
Abys našel svou rodinu
V osvícení, všude kolem,
V lásce a klidu a odpuštění,
Kterého jsi asi měl vždycky dostatek.
Když jsem příští ráno tu báseň četla-zajímavé je i to, že to byla noc, kdy by můj otec slavil sedmdesáté narozeniny - cítila jsem se neuvěřitelně volná. Bylo mi naprosto jasné, že všechno, co se stalo mezi mnou a otcem, bylo úplně v pořádku. Ta báseň pro mě byla konečným přijetím toho, že všechno, co jsme spolu prožili, bylo pro mě příležitostí učit se, dospívat a dívat se na svět svýma očima. Když jsem se konečně odhodlala převzít za náš vztah odpověd¬nost, uvědomila jsem si, že nejsem oběť světa a že nejsem ani oběť vztahu. Uvědomila jsem si, že bych v žádném případě nemohla udělat to, co jsem pro ozdravění našeho vztahu udělala, kdybych tento vztah s otcem už skutečně neprožila. Proto budu vždycky vděčná za to, co jsme spolu prožili.
Pokud jde o tento vztah, je tu ještě jedna věc, o kterou bych se s vámi ráda podělila. Tím, že jsem přešla přes most odpuštění, cítím teď otcovu přítomnost ve všem, co dělám. Cítím, že mě vede jeho láska a vím, že byl jedním z mých největších učitelů. Když říkám, že je možné, aby člověk úplně vyléčil svůj vztah, je to v tomto kontextu.
Láska, kterou dáváme, je vždy přijímána na nějakém stupni vědomí, a jen naše ego nám říká, že ten druhý člověk má reagovat určitým způsobem, jinak se vztah nevyléčí. Záleží jen na vás, a vy máte v sobě dost síly dát do pořádku jakýkoli vztah ve svém životě. Léčení vztahu je věcí volby každého člověka a každý z nás si znovu může vybrat.
Dnes zahrnuji láskou a odpuštěním své rodiče, ať už jsou živí nebo ne. Připomenu si, že odpuštění nás odpoutá od minulosti.
G.Jampolski, D.V.Cirincione: Odpovědí je láska
Tato kniha je již nedostupná.
Další kniha, která vyšla nedávno a je velmi dobrá, zvl. ve spojení s tímto textem je:
C.C.Tipping: Radikální odpuštění, vydav. Medium
