Setkání s Aramejským otčenášem

 

Setkání s Aramejským otčenášem

 

 

 

 

 

         Žijeme v převratné době, bohaté na události a změny. A je jen na nás, chceme-li se na nich aktivně spolupodílet, či žít v jejich vleku. Je jen na našem rozhodnutí, chceme-li se i my stát nositeli naděje života, v němž nebudeme hrát pouze roli pasivního účastníka na jevišti života. Přemýšlejme proto, jakou náplň svého života zvolit, abychom byli důvěryhodnými jak sami před sebou, tak před svým okolím.

 

 

 

         Za námět svého příspěvku jsem si zvolil spojení dvou zdánlivě neslučitelných oblastí života – víry a politiky.

 

 

 

         Politikem je celý náš život, v praxi všedních dní se mu nemůžeme vyhnout. Neustále jsme stavěni před volbu, jak se v dané situaci rozhodnout. A v představě, že náš politický systém (stejně jako jeho dílčí část např. zdravotnictví) je nereformovatelný, se často utíkáme do ústraní, snažíme se z dosahu politiky uniknout. V podstatě si tak ale vytváříme svůj snový virtuální svět. Před realitou současnosti se však nemáme schovat kam. A všichni víme, že změna je nutná. Útěk pře d realitou je ale totéž jako slepě věřit, že k zásadní pozitivní změně může dojít bez naší účasti.

 

 

 

         To, co nás ale provází život za životem, je dílem naše tápání, hledání, jakou cestou se za vysněnou jistotou v životě vydat, a dílem nerozhodnost. Stále se totiž spíše poohlížíme po pomoci, obracíme se více navenek než do svého nitra. Je v tom i velký díl naší pohodlnosti. Je samozřejmě snazší a příjemnější nechat si pomoci, než vysněného cíle dosáhnout s vynaložením nezbytného osobního úsilí.

 

 

 

         Kriticky se zamýšlet nad vlastní pohodlností či závislostí na čemkoli je vždy nepopulární a není z tohoto pohledu rozhodující, jedná-li se o víru či státní instituce. Paradoxně obě organizace, jak církev se svým výkladem víry, tak stát, chová-li se k občanům příliš sociálně, nás vedou k pasivitě.

 

 

 

         Náboženství se na školách (v našem státě) nevyučuje již desítky let. Přesto předpokládám, že Otčenáš – základní modlitbu křesťanské víry – známe. A pokud ne slovo od slova, tak jsem přesvědčen, že jsme seznámeni s jeho duchem, duchovním poselstvím. Na Boha se v této modlitbě obracíme s prosbami.

 

 

 

         Buď…, přijď…, staň…, dej…, odpusť…, nevydej…, vysvoboď...

 

 

 

         Tato slova je možno vnímat dvojím způsobem. Buďto jako výraz patřičné pokory, anebo pasivní odevzdanosti, předznamenávající náš životní postoj. V křesťanském prostředí již ale vyrostlo a bylo vychováno mnoho generací, včetně našich rodičů. Jsme energií tohoto poselství, takto předkládaného a vykládaného pojetí víry, doslova prosyceni, a tak není divu, že považujeme zmíněnou modlitbu za neměnnou danost.

 

 

 

         Přesto – nemůže to být i jinak? Neexistuje i jiná možnost? Před časem se mi dostala do rukou jiná modlitba – Aramejský otčenáš. Ježíšova modlitba v původním aramejském jazyku, z níž náš Otčenáš pochází. Co když ale tento překlad (z aramejštiny přes řečtinu) není dostatečně výstižný. Seznámil jsem se i s jinými překlady Aramejského Otčenáše, ani jeden z nich však plně neodpovídal mým pocitům při čtení Otčenáše v originále.

 

 

 

A byly to právě nesouhlasné pocity, které mě dovedly k rozhodnutí předložit osobní verzi Aramejského otčenáše tak, aby plně korespondoval s hlasem mé duše, přičemž si nepřivlastňuji právo být považován za znalce aramejštiny. Nahlížejte proto prosím na tento můj text jako na vyjádření čistého a osobního souznění s Ježíšovou modlitbou, s duchem jeho sdělení.

 

 

 

         S modlitbou se ve svém životě, předpokládejme, setká každý. Sám však rozhodne, zda pouze s jejími slovy či s hloubkou její mystiky, a zda si ji tak připustí ke svému srdci. A aramejština, jazyk Ježíšův, dává v tomto ohledu velkou příležitost nejen jako jazyk zvukomalebný, ale i velmi mnohovrstevný, v němž jednotlivá slova mohou mít v kontextu řečeného mnohdy i protikladný význam a poskytují tak široký prostor pro vystižení hloubky sdělovaného. Připouštím, že mnou nabídnutá varianta Ot čenáše může být vnímána jako krok velmi provokativní, případně může být považována i za nestoudnost, vždyť jde proti mnoha zažitým představám.

 

 

 

         Připusťme si tedy, že je stále co objevovat. I v tom, co jsme  dosud považovali za notoricky známé. A tak si představme, že jsme dosud o modlitbě zvané Otčenáš nikdy neslyšeli a představme si, že naše srdce je čistým nepopsaným listem papíru. Pak tedy čtěme. A nechme na sebe působit i nazpívanou verzi.

 

        

 

         Prožívejme... přemýšlejme…

 

 

 

A přemýšlejme s o to větší otevřeností – vždyť existují dvě možnosti. I v tom, jak nahlížet na poselství, které nám zde Ježíš Kristus zanechal a jak je dokážeme my sami skloubit s běžným životem. Příležitostí, jak je prožít, nám každý den nabízí dostatek, ten dnešní nevyjímaje.

 

 

Aramejský otčenáš

 

 

 

Abvún d-bá-šmája

 

Pane můj, v mém nitru žijící a zářící

 

 

 

 

 

Netkádaš šmach

 

Buď vždy vítán ve svém jménu

 

 

 

 

 

Tejtej malkutach

 

V chrámu mé duše a Tvém Království

 

 

 

 

 

Nechwej c’vjánach ajkána d-bá-šmája af b-árha

 

 

 

Tvá vůle je i mou, já našel v sobě Tvoji lásku

 

 

 

 

 

Hav lan lachma d-sunkanán jaomána

 

 

 

A dělím se tak s Tebou o denní chléb

 

 

 

 

 

Wa-š’bok lán chaubéjn (w-achtachejn) ajkána d-af ch’nán švokn l-chaj’bejn

 

 

 

A s každým úderem srdce hledám lásku i v očích bližních svých

 

 

 

 

 

We-la tachlán le-nesjúna  Ela pacan min biša

 

 

 

A dopřej svobody zraku mému,

 

abych cestu do Tvé náruče viděl jasně ozářenou

 

 

 

 

 

Metol d’lache malkuta wa-chajlá wa-tešbuchta l’alám almín

 

Améjn

 

 

 

Vždyť vím, v Tvém království je místa pro všechny,

 

 

 

Ty jsi můj život i má láska a provždy

 

 

 

Amen

 

 

 

 

Myslím, že je zřejmé, v čem spočívá rozdíl mezi mnou nabízenou verzí Aramejského otčenáš oproti nám známému Otčenáši. Je výzvou k rozloučení se s pasivitou, je výzvou k přijetí osobní odpovědnosti za chod vlastního života. Tady a teď, ve stále přítomném okamžiku, v realitě současného světa.

 

 

 

Ano, zrodili jsme se do Božího prostředí, současně však do státu, kde vládnou i jiné zákony, které se s Pravdou s velkým počátečním písmenem zdaleka ne vždy přátelí. Avšak právě proto je na nás, abychom v sobě rozdmýchali možná jen doutnající jiskru rozhodnosti a připojili se aktivně k těm, kterým záleží na tom, v jakém světě budou žít příští generace.

 

 

 

         Je dobré věřit, že existuje Bůh, Láska univerzální. Ale jen skrze nás, skrze naši rozhodnost může dojít ke kýžené změně. Můžeme vést nekončící diskuze o tom, jak jí dosáhnout, nebylo by ale dobré přitom zapomínat, že o této změně uvažujeme v realitě současného světa. Nebylo by proto dobré opomíjet protipól reprezentovaný v současnosti politickým systémem námi všemi vytvořeným a tolerovaným i naším dílem pasivity. Je smysluplné hledat souvislosti. Černobílé vi dění světa vždy bylo a je cestou do slepé uličky.

 

 

 

         Je dobré věřit a stejně tak dobré je propojovat víru s realitou současného světa. Víra a politika má mnoho společného. Nás...

 

                                                                                                                                                       Jan Konfršt

 

 

 

Z přednášky doprovozené zpěvem a hudbou

 

ze IV. ročníku České konference

 

konané v Kutné Hoře

 

ve dnech 28.4. až 1.5. 2012

 

 

 

www.ceska-konference.cz