STRACH v našem ŽIVOTĚ aneb strach jako CESTA k vnitřní síle Pavel Veselý
08.03.2017 19:20STRACH v našem ŽIVOTĚ
aneb strach jako CESTA k vnitřní síle
Pavel Veselý
Prožívání strachu je přirozená součást Života. Kdo strach nezná, většinou lže sám sobě. Nebo byl jako výjimka předlohou pro Werichova Nebojsu.
Bohužel však našemu (modernímu) světu vládne neupřímnost. V první řadě neupřímnost k sobě samým. Mnoho lidí není ochotno si ani připustit, že se bojí. Natož pak, aby svůj strach přiznali před okolím. Musíme být za každou cenu (?) silní, musíme všechno zvládnout a překonat. Tak jsme byli většinou vychovaní my i naši rodiče.
Zakázané emoce
Zvyk „zakázat si strach“ přitom vzniká velmi nenápadně. Nedávno mi manželka povídala o mamince, která na náznaky pláče u svého dítěte opakovaně reagovala výhružnými slovy: „Nesmíš brečet! Nesmíš brečet! Nesmíš brečet!“ Co asi taková maminka, která se sama bojí projevit „slabost“, předá svému dítěti? Předá mu poselství: Strach nebo jinou nelibost nesmíš projevit. Takové škaredé emoce musíš polknout, uzamknout, potlačit. Jen tak tě budu mít ráda. To je velmi silný zákaz. Později, v dospělosti, rozhodně neprojevíme své emoce, o kterých si myslíme, že jsou špatné a negativní – aby nás druzí lidé měli rádi. Začíná to v dětství a nepozorovaně pokračuje v dospělosti.
Někdy rodiče nemusí nic zakazovat, stačí, když se hodně hádají, když jsou alkoholici apod. Dítě je zcela závislé na rodičích a tato jistota se mu hroutí. Co si má počít s každodenním strachem z nejistoty? Jeho reakce na domácí situaci většinou nejsou přijímány, a tak strach časem potlačí.
Opět je to jen namátkový příklad toho, jak v nás vzniká mechanismus potlačení strachu, který v dospělosti funguje zcela automaticky a nevědomě. Podobný vzorec může vzniknout už v prenatálním období, když s maminkou prožíváme její způsob reakce na strach.
Vrcholek ledovce
Na terapii ke mně přichází mnoho lidí, u kterých je příčinou jejich potíží potlačený strach. Nestalo se mi ale ještě, že by někdo přišel a byl si této příčiny vědom. Nikdo neřekl: „Potlačuji strach, pomozte mi z toho ven, dělá mi to problémy v životě.“ Lidé přichází na terapii s tématy, která jsou až důsledkem potlačeného strachu:
• napětí fyzické i psychické
• z toho vyplývající různé psychosomatické zdravotní potíže
• neovladatelné výbuchy zloby, vzteku, smutku
• chronická nespokojenost s vlastním životem
• neschopnost se projevit na veřejnosti
• nízké sebevědomí
• nepříjemné psychické stavy – úzkosti, nechuť cokoliv dělat, nechuť žít
• nespokojenost s partnerským vztahem, respektive s partnerem
• nespokojenost s tím, jak se ke mně ostatní lidé chovají
• nezvladatelné projevy chování u dětí – vztek, sebepoškozování, panovačnost…
• trýznivý vztah k vlastním rodičům
• a mnoho, mnoho dalšího
Teprve během práce s klientem docházíme k tomu, že to, co ho trápí, je důsledek, nikoliv příčina. Důsledek dlouhodobě potlačovaného strachu.
Před emocí neutečeme
Pro pochopení, jak vznikají tyto různé důsledky, si připomeňme učivo základní školy – zákon zachování energie. Když máme například svíčku, je to forma energie vázaná ve vosku. A je v ní vázaná tak dlouho, dokud nezapálíme knot. Postupně svíčka vyhoří, zmizí. To neznamená, že by její energie zmizela. Přeměnila se na energii světla a tepla, byla vyzářena do okolí a v nové formě pokračuje ve svém koloběhu.
Možná se podivujete, proč vysvětluji takovou samozřejmost. To proto, že stejný zákon o zachování energie lidé běžně zcela ignorují ve vztahu k sobě samým a diví se důsledkům této ignorace.
Emoce strachu je také forma energie. Když prožíváme radost, jsme jako hořící svíčka, která do svého okolí vyzařuje sama sebe. Radost jsme prožili, tato energie námi tedy prošla a udělala místo dalším energiím. Takto můžeme být otevřeni nekonečnému toku prožitků.
Když prožíváme strach, vztek nebo jiné emoce, které považujeme za negativní, princip je stejný. Emoci (energii) prožijeme, projde námi, vyzáříme ji do okolí a je pryč, nezůstává v nás. Bohužel, mnoho lidí si nedovolí svoji emoci prožít a zastaví ji. Když ji zastaví, přeruší tok energie. Energie emoce tak nemůže projít, vyzářit se ven a zůstane uvnitř nás. Říká se tomu potlačená emoce – a její energie zůstane uvnitř nás. Takový proces „zakonzervování“ energie se většinou u konkrétního jedince děje znovu a znovu. Během života jsou to tisíce každodenních zakázaných emocí, které se usadí v těle. Kdyby si takový člověk za každou potlačenou emoci v těle uložil jednu svíčku, dovedete si představit, jak by vypadal po 20, 30, 50 letech???
Protože však energie emoce není vidět tak hmotně jako svíčka, málokdo si během života položí otázku: „Co se mnou, s mým tělem a s psychikou udělají tisíce energií potlačených strachů a dalších emocí?“ My si na tuto otázku přesto odpovíme. Potlačené energie emocí se ukládají v různých částech těla – nejčastěji v oblasti pánve, břicha, hrudníku, krku a hlavy. Na rozklíčování toho, kam si kdo ve svém těle co ukládá, vznikly celé psychologické směry, tak je konzervování emocí v lidské populaci oblíbené.
Důsledky potlačení
Po delší době začnou kolabovat orgány v místech, kam si potlačené energie ukládáme. Je známo, že většina nemocí má psychosomatickou příčinu. Týká se to i naší psychiky, která je tímto způsobem také velmi oslabena. Musí být neustále ve střehu, aby vyhodnotila, která emoce je, či není přípustná a jaký její projev je, či není vhodný.
Potlačené emoce o sobě dávají vědět i ve své původní podobě. Dejme tomu, že v sobě máme zásobárnu potlačených strachů z toho, že nás naši blízcí lidé (rodina) nebudou mít dost rádi. Dostaneme se třeba do situace, že náš pracovní kolega něco utrousí na naši adresu. Pro něho je to nevinná poznámka, pro nás však rozbuška velkého balíku dynamitu v nás. Naše reakce na kolegu je tak silná, že to nikdy nezapomene. Vlastně jsme ale nereagovali na něj. Reagovali jsme silou potlačeného strachu, který probublal na povrch. Tentokrát jsme se nebáli reagovat, protože nešlo o blízkého člověka, v rodině bychom si to však nedovolili, abychom nepřišli o přízeň a lásku.
„Jednoduché“ řešení
Jak z toho zamotání se v důsledcích potlačených strachů ven? Oč je odpověď jednodušší, o to je realizace náročnější. Řešením je začít vyjadřovat svůj strach, jít mu naproti místo před ním utíkat. Na takovouto radu lidé reagují zděšením a dlouhým výčtem toho, proč to nejde. Je zajímavé, že mezi důvody převažují obavy z reakce okolí. Jenže nás čeká obtížnější cesta než vyjádřit svůj strach před okolím – a to je vyjádření strachu před sebou samým. Teprve, když naše strachy přijmeme a když je přiznáme sami sobě, přichází na řadu jejich vyjadřování před okolím, ale to je až vyšší stupeň této Školy Života.
Proto je k ničemu jen tak dát radu. Hned zapracují obranné mechanismy chránící nás před zakázanými emocemi a rada je zapomenuta nebo logicky vyvrácena. K potlačeným prožitkům je možné se dostat opět jenom přes prožitek. Proto klienta vedu k uvědomování si současného prožívání, respektive emocí, a postupně začne cítit také potlačené prožitky – pravidelně formou nepříjemných pocitů v těle, protože velký vnitřní přetlak nám příjemné pocity nepřinese. Nejde o nic nového, klient si uvědomuje pocity, které měl už dříve, ale nevěnoval jim pozornost. Jestliže má v sobě potlačený strach, začne ho postupně vyjadřovat. Hledáme způsob, který je pro konkrétního klienta možný. Není to tak rychlé, jak to může vypadat z popisu. Ještě před potlačeným strachem se většinou vynoří jiné emoce, které vznikly v důsledku potlačení strachu a následně byly také potlačeny. Může to být úzkost, ponížení, zloba, agrese a podobně. Postupujeme jako popeláři, kteří odkrývají obsah popelnice vrstvu po vrstvě. Od těch nejmladších vrstev po ty nejstarší. Prožitím jedné vrstvy se dostáváme k další. Klient sám cítí, že se mu v takovém procesu ulevuje od napětí a má motivaci pokračovat.
Strachu vstříc
Vzpomeňme nyní na zákon zachování energie. Když emoci prožijeme, projde námi a pokračuje dále do světa. Její zadržená energie v nás už nedělá špunt, a tak můžeme vnímat, co bylo pod špuntem. Takto popsáno to může vést k úděsu, že když mi je 40 let, budu se muset několik dalších desítek let hrabat ve vlastní popelnici a prožívat své historické sračky. Z praxe mám však jinou zkušenost. Když svému potlačenému strachu jdeme naproti, musíme ho samozřejmě prožít, ale prožijeme si jenom zlomek toho, co jsme si uskladnili. Já tomu říkám milost v praxi. V jedné knize se píše, že když udělám jeden vstřícný krok, druhá strana jich udělá deset…
A naopak, když někdo před svým strachem stále utíká a zvětšuje obsah své popelnice, ta na něho časem dopadne svojí plnou vahou, ne jenom částí svého obsahu. To jsou potom těžké životní situace, kdy už je tlak na nás tak silný, že prostě tomu, čemu jsme se vyhýbali, už neunikneme. Nechci, aby to vyznělo jako výhrůžka, pouze popisuji, co jsem během let zjistil a vypozoroval.
K čemu vede upřímnost
Postupy, které se klienti naučí, následně používají ve svém každodenním životě. Strach z jejich života nezmizí, ale prožívají ho výrazně jinak než dříve. Obtížně se to vysvětluje, je potřeba to zažít. Když například přijmeme náš strach z lásky, začne se měnit náš partnerský vztah (k lepšímu). Když si nezakazujeme naše emoce, přestaneme je zakazovat dětem. A tak podobně.
Cesta k prožívání vnitřní síly je již nyní zřejmá. Průtok energie, kterou můžeme nazývat vnitřní sílou, buď necháváme volně proudit, nebo ji blokujeme potlačenou energií strachu. Námi vytvořený špunt si totiž nevybírá – blokuje vše, nejenom to, co nechceme cítit. Cesta k vnitřní síle a tím i k vlastní sebehodnotě je tedy v upřímném prožívání. Přeji nám všem, abychom tuto cestu poznali a abychom na ní došli co nejdále.
—————
