Proč nejsme bohatí

Proč nejsme bohatí

V právě proběhnuvším semináři „konstelací peněžních přesvědčení“ (viz: www.konstelace.info/info-penize.html) jsme řešili, proč je peněz (téměř) vždy nedostatek. S touto tématikou pracuji již několik let a rád bych v tomto článku shrnul několik hlavních tezí, z nichž většina z nich se „ukázala“ v systemických konstelacích. Budu přitom postupovat od čistě osobních důvodů, které jsou nevědomé, přes osobní vědomé důvody až po současné nastavení společnosti, které nedostatek vytváří. A skončím úvahou o globálních důvodech nouze. Své teze považuji za příspěvek do diskuze idejí, a tak se moc nestarám o to, zdali jsou vědecky správné a dokazatelné.

1. Zděděná osobní podvědomá peněžní přesvědčení
Ta jsou hlavní předmět „průzkumu“ v konstelacích, ze kterých víme, že v rodinném systému se nic neztratí. Pokud tedy někdo z našich předků prožil v souvislosti s penězi nějaké trauma, je velice pravděpodobné, že se traumatická energie předá dál. Například byl-li za svůj majetek perzekuován komunistickou justicí, může se toto ukázat v přesvědčení, že mít peníze je nebezpečné.
O hlavních skupinách takovýchto přesvědčení jsem psal ve své třetí knize „Růže pro Plúta“. Zde tedy jen heslovitě:
- Převzatý strach (Vydělávání/vlastnictví peněz někoho v minulosti ohrozilo.)
- Věrnost systému (Pokud mí předci žili v chudobě, jak bych si já mohl dovolit, jim být „nevěrný?)
- Odpor vůči předkům (Vydělávání peněz bylo v minulosti spojeno s velikou dřinou a nevedlo k bohatství, lepší je tedy nenásledovat cestu mých předků, zůstat chudý a vůbec se o „dostatek“ nepokoušet.)
- Převzatá vina (Protože někdo z předků někomu majetek vzal, já dnes splácím jeho vinu tím, že se (podvědomě) o majetek připravuji.)
- Převzatý stud (Kdosi ze systému byl opětovaně kvůli penězům ponížen. Nyní mám zábrany, říci si o to, co mě náleží.)
- Převzaté pohrdání penězi (kdosi z předků se domníval, že je „lepší“ než ostatní, neboť žil v chudobě.)
Toto je jen několik příkladů převzatých peněžních přesvědčení, ve skutečnosti existuje nekonečně mnoho variant a možností. Skrze uctění zranění a bolesti předků a skrze rituální práci lze tato přesvědčení změnit. To ovšem jistou dobu trvá a rozhodně není uděláno jedním rituálem či konstelací.

2. Naučená, polovědomá přesvědčení o penězích
Opět několik příkladů: Zažijeme-li delší období nouze, může to vést k tomu, že se „naučíme“ být s penězi opatrní a přestaneme být v zacházení s nimi hraví a bezstarostní.
Pokud nás v dětství strýček nutil, dát mu za každou darovanou korunku do kasičky pusu, je možné, že se v nás vytvoří cosi jako odpor k penězům.
Mluví-li již delší dobu každý kolem nás o krizi, začne se náš vztah k penězům chtě nechtě měnit. Začneme se jich držet jako klíště, což většinou omezí náš rozhled, vystraší „srdce“ a vyřadí „rozum“, a my začneme dělat v jejich používání či investování chyby.
Řešením je pokaždé uvědomění si toho, co si o penězích myslíme, co se domníváme a především, jaké pocity k nim chováme na hluboké úrovni, mimo té prvoplánové, vědomé touhy po penězích, která většinou tvrdí: „Chci se zbavit nedostatku…“, nebo "Peníze potřebuji jako sůl". Jako vždy, pohled do hloubky bolí a nakládá na nás zodpovědnost za vlastní život. Pokud zjistíme, že „chyba“ se stala na naší straně, už se nemůžeme stavět do pohodlné pozice oběti okolností („...ale okolní svět mi to neumožňuje!“).
K tomu ještě jeden citát z knihy „Hovory s Bohem“ od Neale Donalda Walshe:
Jestliže tedy o něco žádáte a prosíte, zdá se, že máte mnohem menší šanci dosáhnout toho, co si myslíte, že chcete, neboť řídící myšlenka za každou vaší prosbou říká, že ještě nemáte to, co si přejete. Tato řídící myšlenka se stává vaší realitou.

3. „Objektivní“ problémy
Slovo „objektivní“ je zde záměrně v uvozovkách, neboť i když je většinou řeč o potížích, které zdánlivě nekoření v našem jednání ("Je to prostě těžké... Proti tomu jsem bezmocný..."), je i zde dobré si přiznat, že za vše, co se nám děje, si můžeme sami.
Je těžké, hledat vodu na Sahaře, a i když se to může podařit, je podstatně lehčí, ji najít například v Irsku. Na seminářích mě vždy udivuje, s jakým zápalem a entusiasmem se lidé snaží tvrdohlavě vydělat peníze tam, kde se to povede jen nepatrnému zlomku všech těch, kteří se v daném oboru o totéž snaží.
Toto je také jediná část „problému peněz“, kde nám můžou pomoci knihy „bestsellerových“ autorů typu Roberta Kiyosakiho a podobných, odmyslíme-li si ono americké: „Musíš jen věřit!!!“ Ne, věřit opravdu nestačí, je třeba poměrně chladnokrevně zhodnotit svoji situaci, svůj „podnikatelský“ záměr a své možnosti, stanovit si cíle a mít (a rozvíjet) také krapet intuice. To vše ovšem většina lidí nedokáže sama a proto by se tito lidé měli ptát. Expertů, koučů ale především svého blízkého okoli. Ptát se ovšem znamená, dát tomu, koho se ptám také možnost k upřímnosti a tvrdé kritice.

4. Plýtvání a míra "udržitelné" hojnosti
Toto je věru ošemetná část mého článku. Ukazuje totiž, že „přebytek“ (jako jediný stav, který nám umožňuje hravost a kreativitu) neznamená pro každého totéž a může být také nebezpečný. Ale nejprve k nedostatku a dostatku. Dostatek se všeobecně pokládá za dosaženíhodný cíl, zatímco nedostatek za katastrofu. Já ovšem dočasná absence nedostatku. Slovo „dost“ má totiž ve všech jazycích dvě konotace, z níž jedna říká, že je toho "tak akorát", druhá ale je zastavující, limitující. „Dost!“ říkáme, když nám někdo nalévá čaj a šálek a my už víc nechceme, nebo když nám děti jdou na nervy. Co potřebujeme, abychom se opravdu uvolnili, jepřebytek.
Problém s přebytkem je ovšem následující: lehce se může zvrhnout v plýtvání, které, jak se zdá (opět přímá zkušenost z konstelací), trestá „univerzum“ depresí, osamocením, jakýmsi „ztvrdnutím aury“. To vede k necitlivosti, k poruchám kontaktu s okolím, následovaným potíži ve vztazích (k partnerům ale i k ostatním lidem). Ukazuje se zde, především u pokročilých a vědomějších jedinců, jakési „instantní působení karmy“, a to i tehdy, když je „postižený“ člověk přesvědčen, že jedná eticky – například velkoryse podporuje skrze dary ty, kteří takové peníze nemají. V této souvislosti se vynuřuje otázka, jaký přebytek (tedy i jaké příjmy) „univerzum“ ještě povoluje, aniž by je „trestalo“. Tuto úvahu nenajdeme nikde u peněžních guruů, kteří svorně proklamují ideologii „No limits“. Jenomže - vše má své hranice, nejen růstu.

5. Současná sociologie peněz
Peníze původně sloužily jako prostředek (medium), který ulehčoval směnu při obchodování. Jenomže jejich „hodnota“ a množství, kterým disponujeme, slouží už dlouhá staletí a ve stále se zvětšující míře k zajištění a upevnění pocitu jistoty a především k zvýšení společenské prestiže.
Peníze se tak plíživě změnily z prostředku (k dosažení něčeho) v cíl. Tím jde stále víc o „mít je“ než o „používat je“, tedy o to, peníze hromadit. Koneckonců na neustále rostoucí koncentraci kapitálu je postaven i současný, po pádu komunismu zdánlivě bezkonkurenční a „jediný možný“ společenský řád („There is no alternative“ – Margaret Thatcher).
Tím peníze vyjímáme z toku oběživa, ničíme jejich „merkuiánskou“ kvalitu směny a pokud je vůbec ještě pohybujeme, tak za účelem spekulace – tedy získání ještě většího množství peněz skrze nakládání s nimi samými. Peněz tak je na „obchodním/investičním trhu“ stále méně, což vede k nutnosti vydávání (tj. tištění skrze centrální banky) dalších a dalších peněz, k inflaci, k ztrátě hodnoty peněz, tedy k dalšímu znejistění a zvětšení touhy po ještě více penězích. Spirála, která vede k stále většímu odtržení peněz od reálného světa.

6. Last but not least – Globálnost kapitálu
Peníze se v současné době stěhují k těm, co už jich „vlastní“ nesmírné množství od těch, kteří jich mají čím dál méně. V tomto pohybu fungovaly dříve státy a jejich hranice a obchodní bariéry coby účinné překážky. Po odbourání všech peněžní transakce omezujících opatření se multibilionáři, velké banky a mega-korporace staly těmi, kteří opravdu rozhodují. A jak víme, je těžké očekávat od kaprů, že si sami vypustí rybník. Takže – pokud chamtivost (viz předchozí bod) nepoleví a všichni neobjevíme nějaké „celku“ více prospěšnější hodnoty, nebo pokud se neobjeví nějaký magickou silou nadaný „Super-Jánošík“, který se postará o vyrovnání katastrofické nevyváženosti, budeme se stále víc blížit konečnému stádiu „postmoderního kapitalismu“, totiž jeho proměny v kapitalisticko-korporátní feudalismus. (Viz také můj článek o současné Olympii „Chléb a hry a trocha televize“.)
Možná, že světový krach peněžního systému je za těchto okolností opravdu tou nejlepší možností, jak se dostat ze slepé uličky. Netřeba ovšem podotýkat, že právě takový krach by nejprve znamenal nesmírné utrpení především těch slabších a nejméně majetných.

A na závěr je také důležité si uvědomit, že pokud jsme skončili v odpovědích na naši úvodní otázku „Proč nejsme bohatí“ rádoby „objektivními“ důvody, jejichž zmírnění, neřkuli odstranění je věc spolupráce nás všech, neznamená to, že neneseme za náš osobní nedostatek také osobní zodpovědnost.

Hezký den s mírným přebytkem vám přeje
Jan.

-----

Literatura: Bernard Lietaer: Budoucnost peněz --- Jan Bílý: Růže pro Plúta --- Jozef Karika: Magie Peněz --- a další moje články n atéma zde v blogu
Semináře a informace o konstelacích: www.konstelace.info

zdroj :janbily.blogspot.cz/2012/08/proc-nejsme-bohati.htm